VILA TUGENDHAT
(architekt Ludwig Mies van den Rohe, výstavba v letech 1929 -1930, Brno)
A ano, tady jsem měl přestat psát. Protože, kdo tam nebyl, se chystá, resp. čeká ty dlouhé měsíce od objednání a ostatní prostě minimálně vědí o jaké MÍSTO se jedná…. Je to jeden z brněnských fenoménů a rozhodně jeden z největších architektonických klenotů u nás. Tak o čem ještě psát…
Po včerejší návštěvě v Brně se nemohu ubránit vzpomínce na nedávnou návštěvu Volmanovy vily v Čelákovicích a drobnému srovnání. Ty dvě stavby, dva příběhy, si jsou v mnohém podobné, ale zároveň nemohou být rozdílnější. Jednoznačně je spojuje jedinečná architektura a doba, ve které vznikaly, resp. události, které plány investorů změnily a napsaly příběhy jiné….
Vila Tugendhat vyrůstá na konci dvacátých let v nejžádanější lokalitě Brna, s nejkrásnějšími výhledy, v terénu, který když správně pochopíte a uchopíte, umožní postavit nevídané a nečekané. S nekonečným rozpočtem… Nerespektuje, ani se neinspiruje v okolní zástavbě, která reprezentuje vše, co si můžete v té době za peníze pořídit. Naopak, z uličního pohledu ji vnímáte jako stavbu nenápadnou, jednopodlažní, účelovou, až industriální. Ale pozvou-li vás dál, je to naposled, co si něco takového budete myslet. To zacházení s prostorovým uspořádáním, s kombinací těch nej materiálů, využití terénu, exteriéru obecně a výhledů, které se propojují se stavbou…. Je to dokonalé, i po sto letech. A chtělo to i odvahu, jak novátorské věci vyžadují, anebo trochu arogance. Zaplaťbůh za ní, byla-li přítomna.
V tomto mi příběh Volmanovy vily přijde úplně odlišný. Stojí v Čelákovicích uprostřed ničeho (strašně moc se Čelákovickým omlouvám za vyznění….), jako solitér v otevřené krajině, nadosah místa a lidí, která jsou pro majitele a jeho životní úspěch tak důležité. Její impozantnost a vše co představuje, je soukromou odměnou za životní dílo a práci, kterou si zde pan Volman dopřál. Mohl stavět kdekoliv, na těch nejlepších adresách v zemi, všem na očích, ale volil soukromí před pompou.
Moc se mi líbí i „linka peněz“. Kdy Tugendhatovi, bohatí dědicové, vystavují „bianco šek“ a stavba se tak stává přehlídkou toho nejlepšího své doby a jejich možností. A zároveň se stává nejdražší stavbou určenou pro soukromé bydlení, v meziválečném období.
Oproti tomu, pan Volman, přesně určí částku, která je i tak neskutečně velkorysá, ale ani o korunu víc, ani míň. Krásně pragmatické až furiantské…
Co oba příběhy spojuje je rodina. Oba domy vznikají jako zázemí pro rodiny s dětmi, bez reprezentativních a společenských prostor. V rámci funkcionalistickým principů stavby, vzniká velký otevřený prostor, který umožní občasné setkání větší společnosti, nikoliv však prvoplánově, soukromí rodin je na prvním místě…
Další spojnicí je doba, ve které stavby vznikají a to, že se ani jedné z rodin nepodařilo v jejich vysněných domech prožít šťastný život…. Nicméně tu stále stojí a vypráví své příběhy.
